Zdravotnický nouzový stav související s epidemií Covid-19 přiměl vlády mnohých zemí k zavedení omezení volného pohybu osob, což donutilo mnoho lidí k pobytu v jiné zemi, než kde obvykle bydlí.
Taková okolnost by mohla mít dopad na určení daňového domicilia, které se často odvíjí, jak známo, od toho, kde se dotyčná osoba fyzicky zdržuje.
OECD vydala 3. dubna doporučení v oblasti daňového domicilia, která mají členským státům doporučit postup právě v souvislosti s epidemií Covid-19.
Zeptali jsme se dr. Maria Morettiho, ekonomického poradce a partnera Studio Moretti a člena sítě expertů Horizon Consulting, oba členové Camic, na souhrn pojmů daňového domicilia a také na názor, kterým zařízením v tomto období věnovat zvláštní pozornost v důsledku epidemie Covid-19.
Je nutné předeslat, že každý stát si stanovuje samostatně pravidla pro určení daňového domicilia. V případě, že se nějaká osoba stane současně, dle národních pravidel, daňovým rezidentem ve dvou státech, tak je nutné přihlédnout k úmluvě o zamezení dvojitého zdanění, pokud existuje. Úmluvy, které byly sestaveny dle pravidel OECD, obvykle pracují s celou řadu kritérií, které se uplatňují při nejasném určení daňové povinnosti postupným způsobem. Pro určení daňového domicilia se tak v první řadě přihlíží tomu, kde je nemovitost, kde se osoba trvale zdržuje. Pokud má daňový subjekt takovou nemovitost v obou státech, tak se bere v potaz, postupně, bydliště (čímž se míní místo, kde podniká a pracuje), domov ve smyslu místo pobytu a, nakonec, občanství (tzv. Tie breaker rules).
Vzhledem k tomu, že národní pravidla často přihlíží k počtu strávených dnů na území pro určení daňového domicilia, dokument vydaný 3. dubna vyzývá správce daně a další kompetentní úřady, aby v souvislosti s mimořádným stavem přehodnotili, během určování domicilia, svá časová kritéria. V této souvislosti lze jmenovat jako dobré příklady některé země (Velká Británie, Austrálie a Irsko), které již poskytly informace o vlivu epidemie Covid-19 v oblasti daňového domicilia.
V souvislosti s naším příspěvkem je významné doporučení OECD, které zdůrazňuje, že, v případě, že platí úmluva o zamezení dvojitého zdanění vypracovaná dle pravidel Tie breaker rules, jen stěží může osoba nabýt trvalého pobytu v zemi, kde byla donucena se zdržet kvůli nouzovému stavu. Dokument uvádí dva paradigmatické příklady, které lze stáhnout na celou řadu podobných situací.
První příklad se týká osoby, jež se zdržuje mimo domov (kvůli dovolené či práci), protože zůstala kvůli epidemii Covid-19 zablokována v hostitelské zemi, kde získává trvalý pobyt dle národních pravidel, a druhý příklad se týká osoby, která pracuje v jisté zemi (země aktuálního původu) a tam má také trvalý pobyt, ale kvůli krizi Covid-19 se dočasně vrací do "země předchozího původu". Jedná se o subjekt, který možná nikdy nepozbyl status usedlíka v předchozí zemi, nebo ho mohl při návratu získat nazpět.
Podle doporučení OECD, v prvním případě je nepravděpodobné, aby osoba získala status rezidenta v zemi, kde se nachází dočasně kvůli mimořádným okolnostem. V druhém případě je taktéž nepravděpodobné, že osoba získá status rezidenta kvůli tomu, že se nachází dočasně a mimořádně v zemi předchozího původu.
Itálie ani Česká republika dosud nevydaly žádné specifické pokyny v oblasti daňového rezidentství a proto, v případě, že vzniknou nějaké obtíže, tak by měly být řešeny dle výše popsaných obecných pravidel.
V každém případě by bylo žádoucí objasnění ze strany obou zemí, a v případě Itálie také v souvislosti s těmi subjekty (pracující, kteří se vrací do země, noví rezidenti, důchodci), kteří chtějí dokončit převod daňového domicilia a tím čerpat, pro ně určené, zajímavé daňové úlevy.
Zdroj: Studio Moretti
Zdroj fotografie: Pixabay
