Ve čtvrtek 23. dubna se odehrál při Veletržním paláci, sídlem sbírky moderního umění Národní Galerie v Praze, večer Business Meets Art, který organizovalo deset zahraničních Obchodních komor, včetně Italsko-české obchodní a průmyslové komory.
Večer se nesl ve znamení výstavy Kokoschka a Praha, která je otevřená při Národní galerii v Praze až do 28. června. “Výstava je věnovaná období, které Kokoschka strávil v Praze několik let, poté co utekl před nacistickým anšlusem Rakouska,” poukazuje pro Camicnet ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt. “Rakouský umělec byl v Praze přijat velice dobře a se svým ateliérem se nastěhoval do věžičky paláce Bellevue (na Smetanově nábřeží, pozn.red.), odkud namaloval některé ze svých nejznámějších pražských vedut na Petřín a Pražský hrad.”
Oskar Kokochka se akttivně zapojil do pražského kulturního a politického života, a účastnil se tehdejších akcí a iniciativ. Velice známým dílem z této doby je například jeho plakát vyzývající Pražany, aby přijali baskické děti po bombardování Guerniky nebo jeho symbolický portrét prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryla. “Kokoschka se v Praze seznámil a sblížil s Oldou Palkovskou, jeho budoucí ženou,” upozorňuje Jiří Fajt. “Rodiče Oldy Palkovské, které tehdy bylo 19 let, nebyli příliš nadšeni ze vztahu s malířem, kterému bylo téměř padesát let. I proto poslali Oldu na nějakou dobu do Londýna na desintoxikaci od Oskara Kokoschky. Byl to ale nakonec zbytečné.”
Pobyt Oskara Kokoschky ukazuje bohatost kulturního života Prahy mezi světovými válkami. Během těchto dvaceti let se hlavní město mladé československé republiky stalo křižovatkou evropské kultury. “Tehdy byly v Praze přítomné německé a židovské komunity, které měly zásadní příspěvek na toto období velkého kulturního rozkvětu, které se již nikdy poté v historii města neopakovalo,” uvádí Jiří Fajt. “Kokoschkův osud uprchlíka před nacismem do Prahy nebyl v německé kultuře ojedinělý. V průběhu těchto let uprchla do Československa a přijala československé občanství celá řada německých intelektuálů a umělců, např. Thomas Mann.”
Večer věnovaný výstavě byl také příležitostí otevřít Národní galerii podnikatelskému světu. “Skrze tyto akce chceme podnikatelům ukázat rozmanitost naší instituce,” uvádí Jiří Fajt. “Samozřejmě tato snaha má i svůj ekonomický význam, jelikož státní dotace stačí na pokrytí jen mzdových nákladů a nákladů na provoz a údržbu jednotlivých budov. Vědecké aktivity, restaurátorské práce či akvizice nových děl tak většinou musíme financovat z jiných zdrojů, a to především z evropských či národních fondů, grantů a privátními příspěvky.”
Pro posílení této spolupráce tak nový ředitel, který je funkci teprve několik měsíců, chystá reformu Společnosti přátel Národní galerie. “Aktuální Společnost má přes tisíc členů, ale chybí jí definovaná struktura,” říká kriticky Jiří Fajt. “Členství ve Společnosti zakládá právo na slevu pro vstup do galerie, a v jeho řadách tak lze nalézt jak studenty umění tak třeba významné podnikatele. Mám velkou úctu k členům, ale pro dobré fungování Spolku přátel je potřeba, aby vyvíjelo cílenější aktivitu. Měl by se tak vytvořit okruh nejdůležitějších podporovatelů Národní galerie, kteří by mohli využívat osobní péče ředitele.”
Dalším způsobem, jak přiblížit Národní Galerii podnikům, je podpora akcím, jež propojují svět umění a hospodářství. Jedná se například o Italian Design Week, který se odehraje v Klášteru sv. Anežky, sídle středověkého umění NG, od 5. do 8. listopadu. “Pro nás je design velice důležitý, protože dokáže přitáhnout mnoho kreativní energie a současně také finančních prostředků, a jeho díla vstupují do každodenního života,” uvádí Jiří Fajt.
Hlavní benefit, který může NG poskytnout svým podporovatelům, je její prestiž. “Pod mým vedením bude NG dále posilovat svůj mezinárodní rozměr, a v následujících letech rozvineme významné mezinárodní spolupráce například s muzeem moderního umění Moma v New Yorku, s Albertinem ve Vídni, s Palazzo Ducale v Janově,” ilustruje ředitel Fajt. “Národní Galerie má potenciál se stát institucí pořádající významné výstavy, podobně jak se děje v Berlíně a ve Vídni. Výtvarné umění a hudba navíc nejsou vázané na jazyk, a proto se mohou s úspěchem obracet i na mezinárodní publikum. Příkladem takového úspěchu je v Praze Česká filharmonie, a my bychom chtěli jít s Národní Galerií obdobnou cestou.”
Credit photos: archivio Camic
