Italská daňová správa zkoumá velice přísně vztahy mezi kapitálově propojenými společnostmi s daňovým sídlem v různých zemích. V obecné rovině se italská daňová správa snaží zvýšit daňový základ italské společnosti o příjmy realizované zahraniční společností, ať se již jedná o kontrolovanou či nadřízenou firmu. Finanční úřady se většinou snaží zpochybnit, že firma opravdu sídlí mimo italské území.
“Pro určení efektivního daňového sídla firmy daňová správa přezkoumává formální daňové sídlo firmy, její aktivity a místo, kde se odehrávají, a také odkud je firma řízena,” uvádí Luca Savino, partner di Savino & Partners. “V tomto případě platí presumpce sídla v Itálii, takže podnikatel musí dokázat, že daňové sídlo v zahraničí není jen papírové. Nejvíce problémů se týká uspořádání správních orgánů. Když je většina členů správního orgánu složená z daňových rezidentů v Itálii, tak má daňová správa má tendenci považovat také společnost za daňového rezidenta v Itálii.”
Doporučuje se tedy, aby ve správních orgánech firmy zasedli ve většině osoby, jež jsou daňovými rezidenty ve státě, kde má daná společnost daňové sídlo. Většina problémů může vzniknout v případě malých a středních firem, které jsou často rodinnými podniky a mají obvykle méně propracovanou strukturu správních orgánů. “Především v rodinných podnicích je pro podnikatele těžké nechat otěže firmy někomu cizímu,” říká Luca Savino. “Pokud podnikatel nechce jmenovat zahraničního jednatele, tak si bude muset uchovat dokumentaci, která umožní potvrdit třeba i za čtyři či pět let, že správa firmy opravdu probíhala ze zahraničí.”
Podobným problémům se pochopitelně vystavují i italské firmy kontrolované zahraničními subjekty. V tomto případě je nutné nastavit přísná a transparentní pravidla interfiremních vztahů ve skupině, která umožní dokázat, že každá z firem je autonomní jednotkou. “Kvůli presumpci daňového sídla v Itálii by se mohlo stát, že i taková zahraniční společnost by byla považována za italského daňového rezidenta,” dodává Luca Savino.
Dalším druhem mezifiremních vztahů, jež se dostávají do hledáčku finančních úřadů, jsou obchodní transakce mezi kapitálově spřízněnými firmami. V tomto případě finanční správa kontroluje, zda jsou transakce uskutečňovány za tržní ceny, tak aby nedocházelo k odlivu zisků. “Aby se podnikatelé vyhnuli nepříjemnostem, tak musí připravit tři dokumentace: tzv. masterfile a pro každou zemi také jeden countryfile,” říká Luca Savino. “V těchto dokumentech je popsána struktura skupiny a vnitřních transakcí. Dokumenty obsahují také analýzu cen každé transakce. V případě, že transakce neprobíhají za tržní ceny, tak je zde nutné zaznamenat důvody, proč se tak děje. Mezi nejčastější důvody patří to, že daný produkt je specifický či upravený na míru, což zvyšuje jeho cenu ve srovnání s tržním standardem.”
Další oblastí, které se seminář dotkl, je trestněprávní odpovědnost za porušení daňových zákonů. V Itálii je obecnou praxí, že daňové přečiny a trestné činy jsou souzeny daňovými soudy i trestními soudy. Souběžně tak běží dvě řízení, jejichž výsledek může být nakonec odlišný či protikladný. “Evropský soud pro lidská práva mnohokrát Itálii za tuto praktiku odsoudil. Ovšem národní soudy, včetně toho Nejvyššího a Ústavního, i nadále tuto praktiku akceptovaly, a to z důvodu boje proti zvýšené kriminalitě. V případě daňových trestních činů se státní zástupci uchylovali ke konceptu elusione codificata, který je však pouhou právní konstrukcí. Navíc v trestních soudních řízeních týkajících se daňové tématiky bývala často popírána presumpce neviny. Podobně jako v daňovém řízení se tak po obžalované straně chtělo, aby dokázala svou nevinu,” říká advokát Massimiliano Lisi z advokátní společnosti N-C.S..
Situace se nakonec zlepšila díky zásahu zákonodárců. “Nový paragraf 10bis Daňového zákoníku objasňuje, jaká porušení podléhají správnímu řádu a jaká tomu trestnímu. Tato úprava tak představuje lehké zlepšení vůči předchozí situaci. Jaký bude opravdový dopad této změny však zůstává nejisté. Kromě zákona se musí změnit i chování prokurátorů,” dodává Lisi.
Každopádně justice není vždy jen nástrojem perzekuce. Ukazuje to případ módních návrhářů Dolceho a Gabbany, jež byli obžalováni kvůli chybějícímu daňovému přiznání jejich lucemburské společnosti GADO, která vlastní značku známé módní firmy. Italská daňová správa totiž považovala společnost GADO za italského daňového rezidenta vzhledem k tomu, že byla údajně řízena z Itálie. “Nejvyšší soud přiznal, že samotné založení firmy v zemi s výhodnějším daňovým režimem ještě není porušení daňových zákonů,” tvrdí advokát Lisi. “Soud navíc uznal, že tato operace může být ospravedlněna ekonomickými a organizačními důvody, a to například primární emisí akcií na burze či zvýšení zájmu investorů. Je to velice důležitý rozsudek, který je pádně vyargumentovaný, a proto bude těžkého ho napadnout.”
Zdá se tedy, že i atmosféra v Itálii se mění k lepšímu. “Jsem opatrným optimistou, už protože o pozitivní změnu žádají mezinárodní organizace, a Itálie se těmto požadavkům nemůže jen tak vyhnout,” říká advokát Lisi.
Zdroj fotografie: Archivio Camic
